S fosforem a vápníkem,  (ne)staneme se krápníkem!

Zatímco minule jsme se zaobírali prvky, jejichž množství v těle je opravdu mikro, dnes se podíváme na zoubek těm stavebním elementům ,  které zabírají 0,4 – 20g z každého kila tělesné hmotnosti. Mezi tzv. makroprvky patří vápník, fosfor, hořčík, sodík, draslík, chlor a síra. Všechny jsou esenciální (pro zopakování, nutno je do těla dopravit formou žrádélka, protože si je samo neumí vyrobit.) a u všech lze strávníka úspěšně zlikvidovat jak jejich nedostatkem, tak i nadbytkem.

U čeho začít jiného nežli u vápníku (Ca). Tenhle prvek je alfou a omegou většiny výživářských diskuzí a názory na jeho množství jsou mnohdy provázeny plamennými hádkami. Do určité míry oprávněně, protože tenhle prvek je „rozlezlý“ po celém těle.  Je nedílnou součástí nervových impulzů, a taktéž krvičce by se bez něho nechtělo srážeti, svalům pracovati a v podstatě žádný ze všech možných metabolismů by se bez přítomnosti vápníku neobešel. Ovšem hlavně by se zastavil růst kostí a zubů, což je pro většinu chovatelů to gró, které řeší. Je fakt, že z celkového množství v těle ho 99% najdete právě v kostech a zubech. Každopádně, s jeho vstřebáváním to není jednoduché a o tom, jak se mu v těle vede, rozhoduje spousta faktorů, včetně hormonů. Počítejte s tím, že z veškerého vápníku, který váš drahoušek pozře, celé 2/3 zase tělo opustí a to prosím ve formě onoho útvaru, jenž tak dráždí široké okolí, necháte-li jej volně povalovat na chodníku (tedy cca 1% prosviští ven močovým ústrojím, ale to je celkem zanedbatelný podíl). Je celkem logické, že štěňátka (jako většina mláďat) mají vyšší potřebu vápníku, protože jeho obměna v kostech je z počátku takřka 100% a až později klesá na „bídných“ 18%. Nejlépe vstřebatelný je ve formě citrátu vápenatého (calcium citrate), který se dá pořídit ve většině veterinárních ordinací, případně hezky nasušíte a rozdrtíte skořápky, které posléze zakápnete citronem.  Co se stane při nedostatku, to je všeobecně známo – deformace kostí, omezení růstu, patologické zlomeniny atd. Ovšem pozor. Nadbytek vápníku, může nadělat pěknou paseku a často se projevuje stejně jako nedostatek. Hafan často nemá chuť k jídlu, špatně se vstřebává horčík, zinek a měď (což se, jak už jistě víte, nejlépe pozná na srsti a pigmentu). Úplně nejdůležitější, je ale poměr vápník fosfor, a to je teprve alchymie. Poměr vápník: fosfor by měl být  teoreticky 1 – 1,5 : 1, ale vedle prostého poměru tu hraje roli spousta dalších faktorů.

Fosfor (P) sám o sobě je obsažen ve většině věcí, které se vašemu psu dostanou do misky, takže jeho deficit v podstatě nehrozí (tedy pokud svého svěřence nenadopujete vápníkem čímž zlikvidujete požadovaný poměr). Ale zpět k fosforu. Pokud se týká jeho funkce – je prostě všude. Není cyklus, který by se bez něho obešel. Kosti (cca 87% veškerého obsahu P v těle), buňky, DNA, RNA, energetický metabolismus, enzymy, no prostě v podstatě nic bez něj nefunguje tak jak má. Jakmile je ho příliš, začne bezohledně blokovat vstřebávání mnoha ostatních prvků, včetně vápníku a aby toho nebylo málo, nabádá příštítná tělíska k větší produkci hormonu, jenž tahá vápník z kostí a posílá ho močovou klouzačkou do širého světa.

Dalším důležitým do party je hořčík (Mg). Je to poslední do trojice „kostitvorných“ prvků – parťák vápníku a tak trochu blokátor fosforu. V jeho pracovní náplni dále najdeme zajištění svalové i nervové činnosti, dobrý běh srdíčka a fungující enzymatické reakce, hlavně na metabolických drahách. Jak vidno, je to velmi důležitý panáček. I když je ho všude celkem dost a jeho nedostatek nebývá běžným problémem, přesto se sem tam může stát, že se jej nedostává. To se nervíky pustí na pochod, nožky chytnou nepěkný třas, není chuť k jídlu a trvá-li tenhle průšvih déle, pak nebohého podvýživence křeče neminou.  Jenže nadbytek také není úplně OK. Blokace zinku a vápníku, může (pokud trvá dlouho) pěkně zahýbat růstem a hlavně u koček se velké množství hořčíku nebude zamlouvat ledvinám (dokonce se předpokládá, že to může být jedna z příčin urologického syndromu koček).

Draslíku (K) je všude plno, proto takřka nikdy nechybí, ale to nijak nesnižuje jeho důležitost. Ošéfovává totiž vnitrobuněčné tekutiny, pracuje ve svalech a celkově má na starosti to správné vodní hospodářství v těle. Chybí-li, pak se zadrhne celé hospodaření s vodou, není chuť k jídlu a při dlouhodobém deficitu z hafana vyroste trpasličí verze s křivýma nožkama. Aktuálnější je z našeho pohledu spíše přebytek, který ovlivní opět koloběh vody i acido-bazickou rovnováhu, ale také se montuje do vstřebávání zinku (a to ne právě v pozitivním slova smyslu), dělá binec na nervových dálnicích a motá hlavu enzymům.

To takový sodík (Na) se (na rozdíl od draslíku) pohybuje hlavně v mimobuněčné tekutině, ale jinak s ním celkem úspěšně spolupracuje.  Také u něho platí, že nedostatek je celkem vzácný, ale přepísknout to s ním v krmné dávce, není zase takový problém.  Ale začněme hezky u nedostatku. Nechutenství, nízká produkce slin, nervy na pochodu, velká žízeň a zároveň loužičky stále a všude – to vše lze pozorovat pouhým okem. K příznakům, které nevidíme, patří horší využitelnost bílkovin nebo problémy s plodností. Pokud to však přeženeme, pak se to opět dotkne nervů, v těle nastane chaos, který může vyústit až v „intoxikaci solí“, což se projevuje průjmem, zvracením a v těch nebrutálnějších případech ochrnutím zadních nožek, křeče (resp. škubání), skřípání zubů… no a případné konce si jistě každý představí sám. Sodík je většinou dotován ve formě klasické a prachobyčejné kuchyňské soli, kterážto je jak známo z chemického hlediska chloridem sodným, proto dalším prvkem může být stěží cokoli jiného nežli právě chlor.

Chlor (CL) je v tomto ohledu nerozlučným kámošek sodíku a jejich účinky jsou obdobné, ale pokud to s ním přeženete, pak začne spolu se sodíkem doslova otravovat (celé tělo) a nutí ve velkém draslík, opustit svá stanoviště. Nedostává-li se, pak máme zase problém s trávením, protože jak známo, v žaludku je velkým pracantem kyselina chlorovodíková, kterážto se, jak už název napovídá, bez chloru vskutku neobejde. Také nastanou problémy s oběhem vody a pesana může pěkně potrápit rozhozená acidobazická rovnováha (to je ten správný poměr mezi kyselým a zásaditým, což je pro fungování tvorstva důležitější věc, než by se na první pohled mohlo zdát.)

A jako poslední přichází vyslanec takřka pekelný a tím je síra (S). Ono se o ní obecně málo mluví a většina z nás ji zná spíš z pohádek či sirek, než z oblasti výživové, ale nepodceňovat prosím! Síra je pro život prvkem veledůležitým (proto je s podivem, jak je přes svou důležitost často elementem opomíjeným), o čemž by vás měl přesvědčit už fakt, že patří mezi makroprvky a tudíž jí je v těle nemálo. Nejvíce ji najdeme v různých bílkovinách v podobě aminokyselin (hlavně metioninu a cysteinu), je součástí několika vitamínů a s železem tvoří pro život velmi užitečnou dvojici. Je také odborníkem v inaktivaci některých toxinů a u pár druhů bakterií (anaerobních) je využíván k dýchání místo obligátního kyslíku. I když její předávkování v běžné stravě je velmi málo pravděpodobné (pokud nehodláte ohlodávat hlavičky ze sirek, pojídat silvestrovské rachejtle či oblizovat uhlí), přesto je dobré zmínit, co nastane, pokud už k tomu dojde. Nebohý strávník ztratí chuť k jídlu a nastanou problémy s metabolismem vápníku, selenu i mědi. Nedostatek je ovšem výrazně větší problém. Nebohému „nedomrleci“ taktéž příliš nešmakuje, neroste, slzí, slintá, hubne, játra a ledviny nepracují, jak by měly, nedostává se inzulínu ani oxytocinu a plodnost také není nic moc. Problém bývá vidět na první pohled, protože síra je nedílnou součástí keratinu a ten je (jak známo) základem chlupů, drápů, vazů a jiných důležitostí, takže se deficit „ďáblova prvku“ se projeví ulámanými chlupy, třepícími se drápy, nepružnou kůží i ochablým vazivem. Žádná legrace.