Ptactvo blahem vrní, zas tu máme zrní

A navazujeme plynule na minulý díl, protože nám ještě zbylo dost zajímavých zrníček.

Kukuřice – resp. kukuřičný šrot, který je většinou využíván, obsahuje pouze 10 % proteinů, ale celých 75 % cukříků (omlouvám se – sacharidů) a je ze všech obilovin energeticky nejnadupanější. Nabízí slušný obsah selenu (prima na imunitu i nervíky), draslíku, fosforu a hořčíku, jakožto i vitaminu A, skupiny B (B1, B2, PP) a vlákninu, ale je chudý na esenciální aminokyseliny (což není zase tak velký problém, pokud nehodláme našeho mazlíčka krmit výhradně žlutým práškem). Problém pro majitele bílých a černých psů může být obsah xantofylu a zeaxantinu (žlutých přírodních barviv), které vám mohou poněkud poupravit odstín srsti vašeho mazlíčka. Kukuřici lze použít i z vnějšku, protože mouka bývá účinná proti svědění (aplikujeme jako kašičku, kterou potřeme třeba hmyzí štípanec, anebo do koupele, svědí-li větší plochy).

Rýže – byť se tak netváří, spadá taktéž do téhle skupiny. Ať se již používá bílá či hnědá, bez vaření to vážně nepůjde. Hnědá rýže může díky obsahu kyseliny fytové omezovat absorbci železa a vápníku. Bílá rýže je chudá na thiamin a neoslní ani obsahem vlákniny, ale přítomné škroby účinkují jako dietní vláknina, takže skvěle upravuje zažívání. Z vitaminů zde najdeme nejvíc B (což až tak neplatí u loupané rýže), z minerálů železo, hořčík, fosfor, draslík a zinek (ovšem záleží na druhu). Je také výbornou zásobárnou cukrů, které se uvolňují hezky pomalinku a postupně, takže energie lačné tělo má pořád kde brát. Je skvělou poživatinou pro obtloustlé pesany, kteří se snaží nějaké to kilčo shodit.

Proso – asi většina z nás jej zná spíše jako krmivo pro malé papoušky a jiné exoty. Proso má vyšší podíl esenciálních aminokyselin než pšenice, žito, ječmen, oves i kukuřice. Z minerálních látek najdeme draslík, hořčík, železo, zinek, fosfor, měď a vysoký podíl křemíku (skvělý pro zdravé zuby, drápy a srst ), takže by byla věčná škoda tuhle plodinu nechat projít bez povšimnutí. I když to není úplně běžné, lze jej využít v psím jídelníčku v podobě jáhel, které jsou užitečné pro rekonvalescenty a jedince v plné zátěži. Taková sladká jáhlová kaše jistě nadchne třeba nastávající maminu nebo partu nezbedných psích mimin.

Pohanka – se dnes může objevit na psím jídelníčku většinou taktéž ve formě kaše, případně v podobě mouky přidané do kompletních krmiv. Je skvělou zásobárnou vlákniny, z minerálů oplývá  vyšším obsahem hořčíku, manganu, mědi, fosforu, zinku, selenu, železa a draslíku. Na druhou stranu neobsahuje téměř žádný sodík. Z vitaminů komplex B,vitamin E a P – rutinu (antioxidantu působícího blahodárně na obranyschopnost organismu, posílení stěn krevních vlásečnic a prevenci srdečních chorob, z čehož plyne snížené riziko, že vašeho obranáře skolí infarkt uprostřed kontroláku). Pozor na naklíčená semena – zelené výhonky (nať ) jsou  toxické, obsahují fagopyrin, který  způsobuje tzv. fagopyrismus – hyperfotosensitivitu  na přímém slunku kůže během pár minut zrůžoví, později zčervená a  pekelně svědí).

Amarant (Laskavec) – samozřejmě taktéž nepatří ani mezi běžnou součást lidského, natož psího jídelníčku, to ovšem neznamená, že se v něm nemůže objevit. Má vysoký obsah bílkovin, dostatek vlákniny a minimum jednoduchých cukrů, díky čemuž má nízký glykemický index (což znamená, že dlouho vydrží pocit napapanosti a skvěle se hodí do krmných dávek tlouštíků). Vitaminy E a C spolu se zinkem jsou skvělou podporou imunitního systému – pomohou při posilování obranyschopnosti organismu, při prevenci rakoviny a nádavkem funguje také jako silný antioxydant. Dále v amarantu najdeme vápník, hořčík, draslík i železo, zkrátka šikovná to komoditka.

Quinoa (merlík čilský) – nejspíš toho o téhle jihoamerické výživové bombě (takhle se o ní vážně mluví) mnoho nevíte, ale pozor – nepodceňovat – NASA s ní počítá jako s výživou pro kosmonauty, tak proč ji nenabídnout i našim chlupáčůmJ. Není to obilnina v pravém slova smyslu, a spolu s pohankou a amarantem tvoří vlastní skupinku tzv. pseudocereálií (neobsahují lepek). Na rozdíl od pšenice nebo rýže nabízí strávníkům vyvážený soubor důležitých aminokyselin, představuje také důležitý zdroj draslíku, fosforu, železa, zinku a hořčíku a pyšní se i řadou vitamínů – např. beta-karotenem, vitamínem C, kyselinou listovou, thiaminem nebo riboflavinem.

A tím jsme vyčerpali téma obilí i „skoroobilí“. Ať se to komu líbí nebo nelíbí, tato surovina se ve výživě psů vyskytovala, vyskytuje a myslím že i v budoucnu vyskytovat bude. Pro většinu výrobců je nepostradatelnou surovinou, především u levnějších řad krmiv, ale využití nachází v nejrůznějších podobách i v domácí kynologické kuchyni. Snad se mi podařilo ukázat, že „zrní“ není jenom démonizovaná pšenice, ale má mnoho různých podob, takže je na zvážení každého pejskaře, zda se rozhodne jej zařadit do jídelníčku svého mazlíčka, nebo se mu bude obloukem vyhýbat. A za měsíc se sejdem u luštěnin.