Historie

Historie portugalského vodního psa je velice dlouhá a bohatá, ale jako takřka veškerá dávná minulost plná dohadů, nepřesností a domněnek, které se mohou u jednotlivých autorů značně odlišovat. Zatímco jedni se domnívají, že první vodní psi dorazili do Portugalska s indoevropským etnikem Keltů, přesněji se smíšenou starověkou populací Keltů a Iberů a to v době halštatské, tedy v 7.-5. století před naším letopočtem, jiní sází na Féničany. Za dob Zarathustrase byli vodní psi posvátnými zvířaty zasvěcenými bohu Ahura – Mazda . Každopádně i u této verze se dostaneme někde do průběhu 6 století před naším letopočtem. Stejně tak není jasná role portugalského vodního psa při vzniku ostatních plemen vodních psů. Zatímco jedni autoři jsou přesvědčeni souběžném vývoji několika plemen v různých zemích (Portugalsko, Anglie, Francie apod.) druzí zarytě propagují názor, že jedině „porti“ je ten jediný a první a od něho se teprve odvozují plemena jako barbet, pudl apod. Problém tkví v takřka nulovém množství jakýchkoli písemných záznamů, které by se týkaly podrobněji vodních psů té doby. a pokud se již nějaké písemnosti na toto téma objeví, pak se většinou nedá rozeznat zda zachycují skutečný stav, nebo jsou spíše bájemi. Obrazy jsou také velice zavádějící, neboť pomineme-li tehdy běžnou „uměleckou nadsázku“, byli všichni vodní psi všude na světě stříhání do „lvího“ střihu, takže těžko říci zda jsou zobrazení jedinci jednoho či různých plemen.
Faktem zůstává, že vývoj jednotlivých plemen se ubíral různými směry.Zatímco většina vodních evropských psů byla využívána jako přinašeči a lovečtí psi při lovu vodního ptactva, portugalský pes nebyl k tomuto účelu nikdy využíván (pokud ano, bylo to spíše vyjímečně). Porti měl několik stěžejních úkolů:
  • nosič zpráv z lodě na loď, nebo z lodě na pevninu a opačně, často na velké vzdálenosti
  • jako strážce na přídi, který hlásil nebezpečí v mlze-vytahovat lana a potrhané sítě z moře, pro něž se nebojácně vrhal z paluby lodi a nezřídka se musel i potopit
  • nadhánění rybích hejn do sítí
  • věrný přítel a strážce rybáře i jeho rodiny, který dokázal v případě potřeby i tvrdě bránit majitele či jeho majetek
Obecně byl u portugalského lidu ve velké vážnosti a dodnes je považován za nejtypičtějšího zástupce domácích plemen. 
Z roku 1297 pochází první jasná písemná zmínka. Jeden portugalský mnich v ní zachytil vyprávění neznámého rybáře, kterého zachránil před utonutím v moři u jižního pobřeží Portugalska pes. Tento čtyřnohý zachránce je popisován jako černý dlouhosrstý jedinec, s čtyřmi býlími tlapami, bílou skvrnou na čenichu, oholenou srstí na zádi až k poslednímu žebru a chocholkou na ocase.
 S rozvojem moderní lodní dopravy,existencí mnoha mechanických i později elektronických zařízení k navigaci lodí a komunikaci mezi nimi a pevninou se pomalu , ale jistě vytrácela nutnost držet si tyto psy. Jenom díky lásce k tradici se plemeno zachovalo v počtu pouhých několika exemplářů u jednotlivých rybářských rodin v oblasti Algarve. Díky nadšení několika málo lidí, kteří se ujali cíleného chovu a prezentaci plemene se zachovalo do dnešních dní. Za zakladatele lze považovat Vasco Bensuadese, který ve své chovatelské stanici „Algarbiorum“ započal s upevňováním exteriérových vlastností při zachování původní pracovní upotřebitelnosti. Psi, kteří nebyli ochotni pracovat v mořské vodě byli z dalšího chovu vyloučeni bez ohledu na vzhled. Zákládajícími jedinci této stanice byly feny „Venesa“ a „Dina“ spolu se psy „Nero“ a „Leao“, který se stal předlohou pro první sestavený standard z roku 1938. Chov byl veden pro nedostatek kvalitních psů úzce příbuzensky, proto se Bensuades v roce 1962 rozhodl použít pro jeden vrh psa neznámého původu jménem „Tabu“. Tím předešel negativním důsledkům příbuzenské plemenitby. Během 28 let aktivní chovatelské činnosti odchoval a zapsal 36 vrhů se 116 štěňaty (to je cca 3,2 štěněte na jeden vrh). Psi z jeho chovu se dostali do Francie, Anglie a USA.

Dalším chovatelem s nemalou zásluhou na zachování plemene je Dr. Antonio Cabral, který svůj chov postavil na feně „Farrusca Algarbiorum“ a pracovním psu nalezeným v Algarve „Silves“. Tento pes byl menší než jedinci z chovu Algarbiorum, ale měl hezkou hlavu a dlouhou splývavou srst pouze málo vlnitou. I později zařazoval do chovu psy bez prokázaného původu z oblasti Algarve a jenom díky němu nedošlo k úplnému zániku plemene. V roce 1978 předal část svých psům dcerám a Carle Molinary, aby sám chov mohl ukončit.
Dnes je již chov portugalského vodního psa rozšířen takřka po celé Evropě. Zakládající chovatelskou stanicí ve východní Evropě byla chovatelská stanice PAVLÍNY VAZDOVÉ „Od Emy Destinové“  (tedy já:).. Nejvíce chovatelských stanic najdeme vedle Portugalska ve Skandinávských zemích. Stoupající oblibu plemene signalizuje zvýšený počet vrhů v jednotlivých chovech. Porti je dnes rozšířen na všech trvale obydlených kontinentech. V roce 2001 první dvě feny dorazily také do Jihoafrické republiky takže byl „dobit“ i černý světadíl. Shodou okolností zakladatelky tamního chovu pocházejí ze stejných chovatelských stanic jako první zástupci v naší republice.
Nebývalý boom zažívá toto plemeno v USA. Klub chovatelů portugalských vodních psů (PWDCA)zde byl založen v roce 1972, kdy byl počet registrovaných jedinců na celém světě menší než 25 jedinců! Chovatelé v USA se spojili ke vzkříšení plemene a zajištění chovné základny opravdu úspěšně . K 5.červnu 1981 bylo již registrováno přes 500 jedinců a 1.ledna 1984 byl PWDCA přijat do skupiny pracovních plemen. Cílem chovu v USA je vynikající rodinný pes, pes pro výstavy , závody obedience a vodní práce. V poslední době se výborně osvědčil jako plemeno pro canisterapii. Dokonce pracuje i jako pes k vyhledávání drog u hraniční policie.
V Evropě jsou krůčky k pracovnímu využití trochu nesmělé, ale stále intenzivnější. PWD můžeme potkat na agility, obedience apod.