Bratránci bílých lilií – pomohou, či zabijí?

Asi se vám tenhle název zdá poněkud prapodivný v kynologickém časopisu, a obzvláště v povídání o krmení. Vždyť který cvok by házel psům do misky lilie, že? Divili byste se, ale ledaskdo. Samozřejmě že ne ty rozkošné sladkobolné bílé trumpety, ale světe div se, do rodinky lilií patří i takové selské hřbety jakými jsou česnek a cibule. Tyhle v lidské kuchyni úžasně oblíbené rostlinky mohou nadělat v psí misce pěknou paseku.

Málokterá kuchařka by si dokázala představit vaření bez cibule. Dokonce ani lidové léčitelství by nerado tuto aromatickou a slzotvorné kanálky dráždící poživatinu vypouštělo ze svých magických receptur. Zatímco u lidí je považována za zdraví prospěšnou pro obsah flavonoidů a dalších látek působících protizánětlivě a hýčkajících trávicí trakt, u psů je vedena na seznamu nebezpečných látek. Samozřejmě že s dogou nešvihne, pokud náhodně schroupne pár koleček upadnuvších při krájení ze stolu (maximálně jí zaslzí očka), stejně tak vylízání kastrolu po omáčce dělané na cibulovém základu jistě hafana na životě neohrozí. Ale pokud by propadl nějakému podivnému nadšení z této plodiny a baštil ji v míře větší než přiměřené (neptejte se, co to je, vždyť ani naši zákonodárci to netuší, jak potom já, prostý občan), pak by mohl nastat problém. Cibule (konkrétně tylenol) totiž může u masožravců způsobit hemolytickou anemii (citlivé jsou obzvláště kočky). Ale ani poškození jater, alergická reakce, astma, průjem či zvracení by jistě nebyly přehlédnuty. A pokud si snad myslíte, že tepelnou úpravou riziko snížíte, pak vězte, že se vskutku hluboce mýlíte – syrová, vařená, smažená – stále stejně toxická. Takže když cibuli, tak trošku a sem tam.

Kdo jiný by měl následovat cibuli než česnek.  Nutno říci, že kvůli účinkům česneku na psí zdraví jsou si někteří chovatelé ochotni vzájemně sežrat hlavy. Jedni tvrdí, že není nic lepšího a prospěšnějšího, druzí při spatření česneku poblíž psí stravy kříží prsty a vzývají zlé duchy k odchodu zpět do podzemí. Jak už jeho příbuznost s cibulí napovídá, nadměrné dávky mohou způsobit taktéž anemické onemocnění.  Na druhou stranu, kdo by neznal léčebné účinky téhle úžasné rostliny. Upřímně – kdyby člověk při pravidelné konzumaci nevypuzoval velmi specifický odér, jistě by ho z preventivních důvodů zařadilo do jídelníčku velké procento obyvatel. Ale zpět ke psům. Pamatuji dobu, kdy se velké oblibě těšily česnekové tablety pro psy. Spousta pískařů je bez problémů používala, než vyšla informace, že česnek v žádném případě ne. Zájem velmi výrazně poklesl a česnek tiše vymizel z psího jídelníčku. Jak už to tak bývá, časem se vášně uklidnily, a dnes se tenhle antiupíří prostředek vrací zpět do psí stravy. Ať již v podobě přírodní, nebo jako přípravek komerčně vyráběný.  Pokud se přikláníte k variantě podávat, pak se držte dávkování na krabičce, případně stroužkem denně (u čivavy a podobně miniaturních plemen prosím ne víc než půlku), cca do frekvence 5krát týdně. K čemu že vlastně může být dobrý? Posilování imunitního systému, včetně antikarcinogenních účinků, přírodní antohelmetikum (lidově řečeno funguje proti červíkům), antiparazitikum (česnekem navoněná krev bleškám moc nevoní, obzvláště při kombinaci s pivovarskými kvasnicemi), antibakteriální a antimykotické účinky (prolisovaný a zředěný olivovým olejem jej lze prý využít při drobných poraněních či ušní infekci), antioxidant, podporuje činnost jater a jistě by se našlo i něco dalšího. Ale pozor, oproti cibuli tepelná úprava likviduje spoustu dobrých vlastností. Stejně tak česneku nijak zvlášť nesvědčí, pokud je ponechán oloupaný volně. Sice postupně ustupuje zápach, protože jeho původce allicin je výrazně nestabilní, ale stejná látka je právě tím žádaným přírodním antibiotikem.

Do téhle rodiny patří samozřejmě také pórek. Jako blízký příbuzný obsahuje vše, co jeho bratránek česnek a sestřenka cibule.  Je bohatý na vitaminy C, E a B, karoten, niacin, draslík, vápník, fosfor, mangan a selen (v zelené části je všeho více než v bílé, takže až si budete dělat třeba pórkovou polévku, tak listy nevyhazovat. Pro člověka má spoustu dobrých vlastností (diuretické, protizánětlivé apod.), ale v psím světě sedí v šuplíčku společně s cibulí, takže když už dát, tak drobátko.

Zapomenout bychom neměli ani na pažitku, která je čtvrtým členem téhle štiplavé rodinky. A nikterak z ní nevybočuje, takže je celkem zbytečné se o ní více rozepisovat. Snad jen, že může v malém množství oživit psí jídelníček, ale zdaleka ne každému chlupáči chutná.

Opustíme skupinku cibulovin a mrkneme se na posledních pár kousků zeleniny, které doposud tak nějak nikam nezapadaly.

Ibišek jedlý (zvaný též okra) se používá ve formě nezralých tobolek. Oplývá hlavně pěkným obsahem vitaminu C a  pepsinem, který velmi svědčí střevu i žaludku. Lze jej použít jak syrový, tak tepelně upravený, a pokud psu nevadí jeho specifické aroma, může si na něm klidně pochutnat. Dokonce jsou známy případy, kdy prospěl psům s gastrointestinálními a ledvinovými problémy. Pokud to ovšem přeženete s množstvím, mohou se dostavit průjmy, a to není nic moc.

Křen vašeho chlupáče asi nenadchne, ale kdyby náhodou, pak vězte, že  je to velmi bohatý zdroj vitaminu C, karotenů, hořčíku, draslíku, vápníku, fosforu a antibakteriálních látek.  Ovšem díky obsahu sinigrinu, který má na svědomí výraznou chuť a vůni křenu, se může stát u citlivějších jedinců i poněkud dráždivou poživatinou.

A poslední na řadu přichází rebarbora.  Přiznám se, že babiččin rebarborový koláč byl vážně pochoutka, takže se dala přežít i přednáška ohledně mimořádně pozitivního vlivu na zdraví. Jenže, jako u spousty jiných rostlinek, i u rebarbory je poněkud jiný vliv na lidské a psí zdraví. V některých pramenech je dokonce pro obsah šťavelanů zařazená mezi potraviny pro psy toxické, takže zase nic. Jak už to tak bývá, pozře-li váš pes pár kousků téhle rostlinky, nemusíte hned běžet k veterináři, ale předkládat cíleně není zrovna dobrý nápad.

Takže tím jsme ukončili zeleninový oddíl a od příště hurá na ovoce. A pokud jste tady nějakou zrovna vaši oblíbenou zeleninku nenašli, pak se hluboce omlouvámJ.